Brno

Brno s Lukášem

Lukáš prožívá jihomoravskou metropoli dlouho a spokojeně. Usídlil se v městské části Brno - střed, minutku od parku Lužánky, dvě od Moraváku. Přes ulici má kebabového Turka, pekárnu, vyhlášenou masnu. Bydlí v modrém domě s Modrou pasáží, sushi restaurací, další pekárnou a dalšími bonusy. Do jeho kutlochu se stoupá točitým schodištěm do třetího patra. Dům má své kouzlo, pavlače, tlusté zdi, vysoké stropy. Řekla bych, že byl vystaven v první polovině minulého století, blíž to určit nedokážu.

Na přelomu 19/20. století tu proběhla tzv. "brněnská asanace", díky které Brno ztratilo svou historickou tvář a získalo šmrnc velkoměsta,což je přesně to, co můj chlapec oceňuje. Žádná historie, žádné "načančané cihličky", jak říká on, žádná estetika, ale praktické vybavení pro pohodlný život. Však jo, ani nevlastní šalinkartu, všude, kam potřebuje dojde po svých během čtvrt hodinky. 

Chystala jsem se za ním od května, kdy mě oficiálně pozval na kolaudaci svého pokojíčku ve sdíleném bytě. Jenže byly maturity, hodně práce, pak zas málo práce, což mě vystřelilo do Turecka, pak prázdniny, které jsem skoro celé strávila na cestách, občas zase nemohl on, tak jsme se míjeli až skoro do konce listopadu. Když byl doma v Klučově, vyprávěl o delikatesách a akcích v Brně, o plavečáku, o svých kamarádech a kamarádkách. O to víc jsem se těšila. Klaplo to až 24.11. roku 2016. Byl to krásný a slavný den, který mi nabídl triumfální úvod do nočního života Brna, až jsem se z toho v noci poblila.

Byl to čtvrtek. Dobře zorganizovaný čtvrtek. Ráno jsem jako vždycky absolvovala svůj cyklistický přesun do práce a odučila dopolední hodiny. Pak už jsem začala konzumovat své podzimní miniprázdniny. Konzumovat je naprosto přesný výraz.

Ke škole pro mě přijel Jirka. Hodili jsme mého miláčka (kolo) do jeho miláčka (Focus). Během krátkého výsadku doma jsem ustájila kolo a zcivilizovala se, abych se mohla zúčastnit následných kulturních akcí. Jedna byla utajovaná, překvapení v režii Jirky, druhou jsem měla na svědomí já. Jeho akce byl vrchol v oblasti konzumace steaků. Probíhala ve Stejkárně, působila na ty nejnižší pudy a dokázala mě zasytit na celý den, což se mi v posledním čtvrtstoletí stalo poprvé. Sežrali jsme skoro kilo hovězího v té nejvyšší kvalitě.

Pak jsme se dovalili do Veletržního paláce, kde jsme oba působili jako pedagogický dozor 25ti vošákům při komentované prohlídce umění 20. století. Lektorka byla výborná, já nadšená, někteří vošáci taky, jiní to aspoň nějak skousli.

V sedm jsem seděla v autobuse RegioJetu. Ve 21.30 začal brněnský flám. Musela jsem odmítnout pozvání na večeři, nic bych do sebe nedostala, tak mě Lukajda rovnou odvedl do svého bytu. Přesněji řečeno do svého pokoje. V bytě se ještě (velmi nenápadně) vyskytuje majitelka Nadezda,  sympatická stará paní, jak tvrdil Lukáš. Sympatická je a stará snad jen o něco víc než já. Udržuje byt v čistotě, takže můj chlapeček a ještě jeden mladý muž mají kompletní servis. Paní neprudí jako já, prostě uklidí bez keců. Chlapci tedy zaplatí pět litrů za pokoj v centru, každý za svůj, aby bylo jasno, veškeré energie, vč. té, co investuje paní do údržby. 

Odhodila jsem tašku a nechala se vtáhnout do víru velkoměsta. Nejdřív jsme šli na Moravské náměstí. První věc, co se v Brně ukazuje, je jezdecká socha Svatého Jošta před kostelem Svatého Tomáše na Moraváku. Ukazuje se z pozice pod břichem jeho oře. V tomto úhlu vypadá tlama, prsa a přední nohy koně jako pindík, pytlík a rozkročené nohy obřího chlapa zespoda. Dost mě to pobavilo, vyblbli jsme se tam.

Šli jsme na bezdomoveckou noc, přesněji řečeno Noc venku. Byla to jedinečná příležitost strávit noc ve spacáku na kartonových krabicích nebo aspoň popíjet s bezdomáči krabicové víno přímo na Moraváku. Organizuje se to každý rok. Má to na svědomí Lukášův kamarád Ivan Borek, který vlastní realitku a finanční úspěch si kompenzuje dobročinností v sociální oblasti. Nezdrželi jsme se dlouho. Doprovodné akce už skončily a navíc mi Pavel zakázal jakýkoliv kontakt z bezdomovci, protože nechce, abych domů přinesla svrab nebo tuberkulózu nebo celého bezdomovce. Je ze všeho hrozně vyjukanej.

Pozn. Lukáše: Vino se s bezdomacema nepije, Armada spasy ma s alkobezdomovcema problémy, proto je na veškerých akcich armády spasy alkohol zakazan.

Tak jsme šli ke všem čertům. Přesněji řečeno do hospody U tří čertů, kde se čepují piva z malých pivovarů. Žila jsem v domnění, že na Moravu se jezdí za vínem. Brno v podání Lukáše je výjimka. Sem se jezdí za vynikajícím pivem ve všech možných variantách. U Čertů jsem si dala zámecké Bratkovické,konkrétně tmavou třináctku a pak čtrnáctku. Ochutnala jsem i z Lukášova žejdlíku:polotmavou třináctku a Kvasar.

Ve velmi pozdních hodinách jsme se prošli po oblíbených korzech a zamířili domů. V Brně je dost těžké ujít sto metrů a nenarazit na nějakou vyhlášenou hospodu. Tak jsme narazili na Rytířskou krčmu. "To musíš vidět, abys mohla na reprezentativním příkladu srovnat atmosféru brněnské a klučovské hospody", prohlásil světácky Lukáš. Sešli jsme do sklípku. Ozýval se odtamtud zpěv, kytara a housle. Byly tam dva velké stoly, skoro všechna místa obsazená. Přivítala nás středověky oblečená slečna. Žilo to tam a vřelo, myslela jsem, že to je uzavřená společnost, banda, co je takhle sehraná spoustu let. "Ale vůbec né, jen pojďte!" Tak jsme šli a dali si pivo posílené medovinou. Nápoj se jmenuje korma a je opravdu silný. Bylo to na hraně mé alkoholové rezistence, ale řekla jsem si, že to teda ještě dám, dopiju a pudem. Samozřejmě nešli. Chlapík s kytarou hrál a zpíval překrásně, šaškoval a bavil. Doprovázel ho dlouhovlasý hubeňour na housle. Do toho zpívali hosté, studenti, všichni o generaci mladší než já. Ještě teď mi zní v uších písnička o ožralém námořníkovi a o tom, jak s ním naložit. (What will you do with drunken sailor). Vedle nás seděla skupinka studentů, jako vystřižená z Big Bang Theory, s tím rozdílem, že kluci byli ještě nadrženější než Howard Wolowitz. Když šel Lukáš na záchod, dali se se mnou do řeči. Odradila jsem je od sexuálních nabídek sdělením, že jsem matka toho urostlého muže, co mě sem dovedl, a navíc ještě učitelka, tak jsme místo erotických vylomenin chvilku konverzovali ve španělštině.

Lukáš to dorazil tím, že ukručel chudinku barmanku, která měla před hodinou zavírat, aby donesla další kormy. K tomu se přidali i ostatní, nikdo nechtěl domů. Bylo mi jí líto, ale ještě víc líto mi bylo sebe, protože bylo jasný, že zbytek noci nestrávím dobrým spánkem. Taky že ne. Mírně řečeno, nebylo mi dobře od žaludku, jen tak tak jsem stihla doběhnout do krásné koupelny Lukášova bytu, abych vyzvracela důsledky nestřídmého pitného režimu předadventní noci roku 2016. Tak skončila moje první noc v Brně.

Na páteční ráno jsme plánovali Lužanský bazén, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec vstali a došli na kebab k Turkovi. Je to další Lukášův kamarád a kebab dělá vynikající, nejlepší v Brně. V Turecku jsem byla téhož roku na jaře a získala jsem k němu vřelou sympatii, zvláště k venkovu a milým pokorným lidem, kteří tam žijí. 

Kolem jedenácté šel Lukáš do práce. Měl několik schůzek s klienty plus administrativu s tím spojenou. Dali jsme si rozchod. Byla jsem objednaná na milon do Kantorfitness u koupaliště Dobrák a na bodyfit do Weisser Sport centra u obchodního centra Sfings v Hrnšířské 6.

Milon je skvělá věc. Jde o systém posilovacích strojů proložených hecováky na aerobní výkona a zvýšení tepovky. Vtip je v tom, že na začátku celého cvičení člověka změří, zváží, naskenují, uloží data na čipovku. Ta se pak vklácá do jednotlivých strojů. Ty se nastaví podle daných parametrů. Na prvním tréninku se pod vedením lektora na jednotlivých stanovištích nastaví zátěž. Stroje určují čas, zátěž a vlastně i techniku provedení cviků. Všechno je pod kontrolou stroje, nikoliv trenéra, všechno je přesné, jasné a dané. Trvá to celkem 35 minut, je to efektivní, na konci jsem byla vyřízená jak žádost.

Věnoval se mi sám majitel, Robert Kantor, asi i významný (bývalý)hokejista. Trochu jsem pomýšlela na to, že Lukášovi koupím k Vánocům permici. Během tréninku jsem si řekla, že to bude super dárek. Když jsem se dozvěděla podmínky členství, tak mě to přešlo, skoro se mi to zdálo šejdířské.

Po milonu jsem courala předvánočním Brnem. Moravské náměstí bylo nazdobené. Atmosféra příjemná. Chápu, že se to Lukášovi líbí. Není tu tak hektičně, jako v Praze, přitom je tu možné vést bohatý společenský život, lidé se setkávají, korzují, jdou, ale neběží a netváří se uštvaně, jako vyflusaní Pražáci. Možná to je ten hlavní rozdíl. Lidé jsou tu jiní. O stupínek vřelejší. Možná ne o moc, ale je to znát. Kolem sebe jsem kromě češtiny slyšela hodně slovenštiny, trochu angličtiny, taky italštinu a španělštinu. I restaurace a potravinové občerstvovárny (rusky bistra, anglicky fast food) tu mají kosmopolitní ráz. Viděla jsem spoustu sušáren (sushi restaurace), kebabáren, samozřejmě i klasické místní restaurace, kavárny, vinárny, indické restaurace a spoustu dalších míst, kam se dá zajít, pokud má člověk dost času a peněz.

Od čtyř jsem měla bodyfit se Zlatkou, první hodina zdarma. Aby na tom nebyli škodní, navázala jsem na to hodinou HEAT (140 kč). Líbilo se mi obojí. Na bodyfitu byly jen baby, asi 8, včetně mě a cvičitelky. Využívá se váha vlastního těla, pár šikovných pomůcek, hecování trenérky. Choreografie je minimální. Bylo to dynamické a zábavné.

HEAT je něco jako alpining, ale neběhá se, " jen" chodí. Ukázalo se, že neumím pořádně chodit. Na konci hodiny jsem byla mokrá jak myš. Doporučila jsem to Lukášovi. To je přesně ono na úpravu hmotnosti a zvýšení kondice. Kdyby se mu to zalíbilo, hurá, mám pro něj vymyšlený dárek.

Obě studia se dají charakterizovat jen pochvalnými přívlastky: novoučká, moderní, čistá, elegantní a funkční. Navíc s příjemným personálem.

Večer jsme šli jsme na předem avizované a tolik očekávané sushi. Nejlepší ze všech, co Lukáš ozkoušel, se podává v restauraci Lokofu (Kounicova 966/67A, 602 00 Brno-střed). Dali jsme si velkou porci maki a malou Californii. Nezklamalo. Bylo naprosto skvělé. Po včerejšku jsem neměla chuť ani na pivo ani na víno, tak jsem si dala jasmínový čaj. Joj, takhle bych si ten život představovala!

Brněnský život se odehrává na třech hlavních náměstích. Všude byla vánoční výzdoba a punčové bary s nejrůznějšími horkými nápoji. Zavedli si tam vtipnou věc. Koupí se pohárek, načepuje se horký nápoj z širokého repertoáru punčů a chodí se s ním. Když se dopije, vymění ho za jiný s dalším nápojem. Takhle se lze procházet do alelujá. Chodíš, popíjíš a potkáváš spoustu lidí s kalíšky. Přesně to jsem dělali páteční noci. Na Svoboďáku zářil stříbrný stromeček hned vedle velkého černého penisu. Kolem stánky s předraženýma dobrotama, lidi s kalíšky, veselá nálada. Úplně mi to stačilo, ale Lukáš mě ještě zavlekl do Four Roses. Po jedné sklence vína jsem se vzepřela a trvala na návratu domů.

Každé ráno doma začínam svojí ovesnou kaší se semínky a s ořechy. Její příprava je proces na 20 minut. Většinu času kaše tuhne a já cvičím. Když cestuji, tak cvičení vynechávám. V Brně odpadla i příprava pokrmu. Lukáš to dělá tak, že se probere, nějak pořeší osobní hygienu a vydá se do ulic, aby zjistil, na co má chuť. Nejkratší variantou je Karlova pekárna přímo v domě, pak následuje pochod přes ulici na nejlepší kebab v Brně, už jsem ho jmenovala. My jsme se ale vydali ještě dál. Měli jsme vyhlédnuté nakládané syrečky ve specializovaném obchodě. Takových tedy v Klučově, ba ani v Českém Brodě, nemáme mnoho.

Konečně jsme zrealizovali to plavání. Lužanský bazén je padesátimetrový. Pro mě na plavání úplný luxus. Je skoro celý prosklený, nabízí ohromný prostor a pro magory i skokanský můstek o třech patrech. Krom toho všeho i malý bazén s vodou o teplotě 33°. Je trochu zanedbaný, nějaké ty kosmetické operace by potřeboval, to je pravda, ale funkci sportoviště plní perfektně.

Odpoledne jsme se ještě prošli po městě, s kalíšky v rukou jsme obrazili pár punčáren a pak zamířili na proslavenou bunču. To už jsme nesli věci, neboť to mělo být poslední zastavení před mým odjezdem domů. Bunču miluju a moc jsem se těšila! Jenže měli z nějakých důvodů zavřeno. Naštěstí jsme cestou na nádraží potkali jinou vietnamskou restauraci, o kategorii vyšší, s vypracovaným prostředím, vyřezávanými židlemi, vietnamskými dekoracemi. Nejenže jsme si pochutnali na bunče, ale měli i pravou vietnamskou kávu. V rámci rejstříku mých znalostí o kafi ji dávám na bezkonkurenční první místo. Nemyslím tuhle konkrétní, to ne, ale vietnamskou obecně.

Doprovodil mě až na nádraží, posadil do vlaku v 16.55. Domů jsem dorazila po osmé, Pavlik byl střízlivý a dokonce mi odnesl tašku až do baráku. To se teda mám.

Lukáš dokázal představit Brno v těch nejlepších barvách, bez ohledu na to, že počasí bylo pošmourné a že času bylo nemnoho. Z fleku by se mohl živit jako průvodce. Bylo od něj moc hezké, že vzal matičku takhle pěkně vyvenčit. Vida jaký příjemný mladík z něj vyrostl..